Zatímco v pátek při ladění trati zasypal Makovku sníh, sobotní ráno nás přivítalo mrazem. Cestou po dálnici D4 jsem projížděl tak hustou mlhou, že by se dala krájet. V autě jsem si říkal, jestli letos to pověstné „azuro“ vůbec klapne. Jakmile jsem ale dorazil na místo a uviděl totálně narvané parkoviště, bylo jasné, že počasí nikoho nezastavilo a letošní Makovka Cup vol. 3 návštěvností překoná veškeré rekordy.
Po registraci a úvodních trénincích odstartovalo první kolo závodu. Startovalo se po dvojicích přímo ze schodů poutního kostela na Makové hoře. Kolo muselo být vzhůru nohama a bylo na uvážení závodníka, jakým směrem ho orientuje. Někdo ho stavěl řídítky od sebe, někdo zase blíž ke kostelu – záleželo totiž na technice, jakou kdo kolo zvedal. Správný start byl pro celkové umístění klíčový a ne každému se povedl. Občas někdo spadnul už při běhu ke kolu, čímž soupeř hned na začátku získal slušný náskok.
Trať se po chvíli rozdělila na dvě odlišné lajny, aby se v závěrečné pasáži zase spojila. Někdy to bylo hodně těsné a vyžadovalo to pevné nervy, aby jezdec nesáhnul na brzdy a nepustil soupeře před sebe. Naštěstí na tomto místě nedošlo k žádné srážce. Po půlhodinové pauze na jídlo a odpočinek následovalo druhé kolo, kde se závodníci prohodili. Každý si tak musel povinně projet obě větve závodní trasy.
Atmosféra byla od rána nabitá, ale trať nic nedarovala zadarmo. Možná i kvůli rekordnímu počtu jezdců a hladu po prvním závodě sezóny se docela dost padalo. Naštěstí se vše obešlo bez zranění. Rozhodně nejvíc zakletá byla klopenka na pravé trati, na kterou se naskakovalo hned po dropu. Několik riderů ji prostě prosvištělo rovně a skončilo za ní. Poučen chybami ostatních jsem se při focení v této klopence radši kryl za stromem. A skoro se to vyplatilo! Jeden jezdec si to opět mířil kolmo na ni, a tedy i přímo na mě. Naštěstí na poslední chvíli strhnul řídítka a pokračoval správným směrem.
Po sečtení dílčích časů z obou kol došlo k vyhlášení vítězů. Závodilo se v kategoriích e-bike, ženy, junioři a elite. Následoval přesun „vláčkem“ do spodní části, kde měl proběhnout ještě doplňkový závod. Jakmile se na trať dostalo tak velké množství jezdců najednou, vláček se zaseknul a chvíli trvalo, než se zase pomalu rozjel.
Zatímco část závodníků už balila věci k odjezdu, ti, co ještě neměli dost, se pustili do Huck to Flat. Jednoduše šlo o to se co nejvíc rozjet a přes odpal doskočit co nejdál do roviny. V závěru někteří jezdci volili tak dlouhý rozjezd, že to skoro vypadalo, jako by se v zápalu boje vydali zpátky ke kostelu. Největším skokanem byl opět Vítek Šára, který doskočil skoro třináct metrů daleko.
Makovka Cup vol. 3 – fotogalerie
Perfektní shrnutí závodu, ve kterém sedlo téměř vše jak mělo 👍