Jelikož nás vloni jachtaření dost nadchlo, bylo nám jasné, že se musíme posunout dál. Už jsme nechtěli být jen pasivními členy posádky, kteří se vezou. Chtěli jsme vědět o plavbě na lodi vědět daleko víc a sami ji řídit. Jediným logickým řešením bylo, udělat si kapitánský kurz na jachtu a získat kapitánský průkaz.
Pepa vybral pražskou firmu, která organizovala kurzy přímo v Chorvatsku. Bude nás čekat týden intenzivní praktické a teoretické výuky na moři a na konci zkouška na chorvatském kapitanátu.
Kapitán Pavel a ostrov, kde ani lišky nedávají dobrou noc
Naše domovská marína byla Kremik v Primoštenu. Tady se celá skupina, která přijela na kurs rozdělila do dvou posádek. My jsme se dostali k Pavlovi, což se ukázalo jako velká výhra. Na týden se naším novým domovem stala jachta Elan 431 Maslinovik. Dopoledne po snídani jsme se věnovali teorii, odpoledne jsme pak vypluli na moře, procvičovat praktické dovednosti a ovládání lodi.
Že to s námi Pavel myslí vážně, jsme pochopili hned po první společné akci. Trochu jsme se totiž společensky unavili. Zkrátka o něco víc, než se našemu kapitánovi zdálo vhodné. Když jsme další den zakotvili na novém ostrůvku, pochopili jsme, že se jedná o preventivní opatření. Bylo tam tak mrtvo, že zde ani lišky nedávaly dobrou noc. A co hlavně, nebyla tady ani jedna jediná hospoda!
Nic nás tady nerozptylovalo a všichni jsme se maximálně soustředili na svůj cíl. Z divočiny jsme pak každý den vyplouvali na moře na výuku a večer se vraceli do našeho „suchého“ azylu. Kromě navigace, řízení plavidla a ovládání vysílačky jsme se dozvěděli i další zajímavé věci. Třeba to, že když vaříte rýži v mořské vodě, musíte ji naředit sladkou vodou, jinak se nedá jíst. Nebo že lodní toalety jsou zařízení velice citlivá na ovládání a mohou se i ucpat.
Zkouška ohněm: Noční navigace do Šibeniku
Nastal poslední den kurzu a Pavel se rozhodl, že nám ho zpestří noční plavbou do našeho cílového města, do Šibeniku. Kdo to tam zná, ví, že přístav je dostupný přes úzký průliv Kanal Sveti Ante a před ním se nachází hotové bludiště ostrovů a ostrůvků.
Naším úkolem bylo doplout v noci do Šibeniku čistě za pomoci papírové mapy a orientace podle majáků. Za dne by to pro začátečníky nebyla žádná legrace, ale v černočerné noci to byl teprve tvrdý oříšek. Pavel jen občas nenápadně mrknul do navigace, ale neporadil nám ani slovo. Jen jsme tiše doufali, že by nás nenechal najet na mělčinu.
Zatímco my jsme poctivě kličkovali, počítali záblesky majáků a hledali správný kurz, druhá posádka si to zřejmě zjednodušila pomocí GPS. Prosvištěli kolem nás ze tmy a zmizeli v dáli. Když jsme se konečně, unavení, ale pyšní, že jsme to dokázali, vymotali do Šibeniku, hned po zakotvení jsme padli do postelí. Ráno nás čekal den D.
Mýtus o tom, že to dají každému
Ráno na místním kapitanátu v Šibeniku mělo ukázat, zda jsme se toho naučili dost, abychom se stali právoplatnými držiteli chorvatského kapitánského průkazu. Trochu nás uklidňovalo, že nás Pavel připravil opravdu tvrdě a poctivě. Navíc se mezi jachtaři proslýchalo, že v Chorvatsku dají zkoušky každému. Jenže realita nás rychle vyvedla z omylu.
Na chodbách kapitanátu se již tísnily desítky nervózních jachtařů. Na klidu nám nepřidalo, když ze sesterské posádky (té, co nás v noci tak suverénně předjela) dva zájemce od zkoušky vyhodili! Nic tady nebylo zadarmo.
V naší posádce to ale díky Pavlovu drilu dopadlo na jedničku. Zkoušku udělali úplně všichni. Nadšení z velkého úspěchu jsme se po dnech abstinence večer konečně opili a dokonce i Pavel si dal s námi. Domů jsme sice odjížděli unavení, ale s kapitánským průkazem v kapse a s vědomím, že se nám otevírají další skvělé možnosti a dobrodružství.
Kapitánský kurz na jachtu v Chorvatsku 2005 – fotogalerie
