Naposledy jsem byl na jachtě asi před sedmi lety, takže když se mi ozval Pavel, že dává dohromady posádku, bylo jasné, že je třeba vyrazit zase jednou na moře. Vyzvednul jsem Járu, který zatím ve městě poznával kouzlo místního pohostinství, a vyrazili jsme směr Brno. Sice se divil, že místo na východ jedeme na sever, ale tak to prostě u nás je. Před Brnem nás navigace nutila opustit dálnici. Po krátkém váhání jsem ji poslechl a dobře jsem udělal. Z vedlejší silnice jsme mohli pozorovat neskutečnou kolonu, ve které jsme mohli snadno uvíznout.
Na místo jsme dorazili s velkým předstihem. Protože se Pavel, náš kapitán, potřeboval před dlouhou cestou ještě prospat, strávili jsme zbývající čas v místní hospůdce ve společnosti pár točených plzní.
Poté nastal čas nalodit se do Pavlova mikrobusu. Na místě už čekaly holky z Prahy. Ještě jednu místní jsme vyzvedli cestou a už v kompletní sestavě jsme mohli vyrazit směr Itálie. Pavel zvládnul odřídit skoro celou trasu, kromě jednoho střídání s Járou. Italská dálnice tak drncala, že ačkoliv jsem skoro neopustil zadní sedačku mikrobusu, moje garminy mi ukázaly, že mám denní limit kroků splněný.
1. den: Příjezd do Mariny di Scarlino a první míle k Elbě
8. června 2024
Do Mariny di Scarlino jsme dorazili příliš brzy. Naše loď zatím nebyla připravená, což se ukázalo jako ideální příležitost k nákupu zásob pro celou plavbu. Udělali jsme kolečko po místních supermarketech – v každém měli totiž výběr něčeho jiného. Zatímco v Coopu jsme skoro vykoupili zásoby mortadelly, v Penny jsme jim zase výrazně ulehčili od vína a těstovin. Pozitivní bylo, že jsme se předem jasně domluvili, co budeme vařit, a podle toho nakoupili proviant. Ze zkušenosti totiž vím, že když si část posádky nenechá do nákupu mluvit, skončíme s hromadou zbytečností, zatímco ty nejdůležitější suroviny nám pak na moři chybí.
Když byla naše jachta konečně připravená a kapitán ji převzal, naskládali jsme proviant i osobní věci do skříněk v kajutách. V 18 hodin jsme konečně odvázali lana a vypluli. Před námi bylo přes 27 nm na Elbu, konkrétně do městečka Marciana Marina.
Hned na začátku jsme jako úlitbu Neptunovi, pro zdar výpravy, obětovali do moře část sektu. Možná to zafungovalo, protože kromě hejna delfínů, které jsme cestou potkali, se nic dramatického nestalo. Do maríny jsme dorazili až pozdě v noci.
2. den: Marciana Marina a plavba na ostrov Capraia
9. června 2024
Ve městečku bylo sice docela příjemně, ale při pohledu na neklidné širé moře za přístavní hrází nám bylo jasné, že si raději počkáme, až se vlny trochu uklidní. Čas jsme strávili procházkou po městě a návštěvou místní cukrárny, kde mají tu absolutně nejlepší zmrzlinu. Protože jsme chtěli vyplout ihned, jakmile se hladina trochu uklidní, neměli jsme času nazbyt na další výlety a tentokrát jsme oželeli pěší výlet do městečka Poggio, které se rozkládá v kopcích nad mořem a nabízí fantastický výhled na ostrov i okolní vody.
Odpoledne se moře konečně trochu umoudřilo, takže jsme v půl čtvrté vypluli. V plánu jsme měli doplout na ostrůvek Capraia, vzdálený nějakých 24 nm. Na místo jsme dorazili opět až pozdě v noci. Původně jsme sice chtěli zůstat na kotvě v jedné ze zátok, ale ta bohužel nebyla dostatečně krytá před větrem a vlnami. Nakonec jsme tedy dali přednost jistotě a vyvázali se v bezpečí u městského mola.
3. den: Obeplutí ostrova Capraia a návrat na Elbu
10. června 2024
Dnes jsme měli v plánu pěší výlet k janovské věži Torre del Porto, odkud je krásný výhled do zátoky Porto Vecchio. Ráno jsme se ale probudili do pošmourného dne a krátce před plánovaným odchodem se spustil déšť. Stačili jsme se schovat v místní kavárně přímo naproti naší lodi a krátkou přeháňku jsme přečkali se skvělým cappuccinem a croissantem. Kromě věže, ve které dnes sídlí knihovna, jsou na ostrově k vidění i budovy bývalé věznice. Vězni se zde napravovali prací v zemědělské kolonii až do roku 1986, kdy bylo toto zařízení definitivně uzavřeno.
Před odjezdem jsme ještě stihli obeplout skoro celý ostrov a poté vyrazili nejkratší cestou zpátky na Elbu. Zakotvili jsme v zálivu Golfo di Campo, kde jsme zůstali až do rána. Cestou nás nečekaně minula „pirátská“ loď La Grace, věrná replika brigy z 18. století. Tato loď, která má domovský přístav v Praze, byla postavena podle dochovaných původních plánů. Její historická předloha patřila Augustinu Heřmanovi, pobělohorskému exulantovi, který se v Americe vypracoval na významného obchodníka a kartografa.
4. den: Elba – Marina di Campo – Porto Azzurro
11. června 2024
Protože v zálivu, kde jsme předchozí den zakotvili, byly pouze turistické pláže a jinak nic moc zajímavého, zvedli jsme hned po snídani kotvy a přepluli necelých 15 nm do městečka Porto Azzurro. Když připlouváte ke kotvišti, můžete si na kopci po pravé straně všimnout komplexu budov za vysokou zdí. Jedná se o vězení, které na rozdíl od toho na ostrově Capraia stále funguje.
Abychom si občas užili i pevnou zem, udělali jsme si odpoledne výšlap na kopec Monte Castello. Zezdola ho poznáte podle velkého kříže, který se tyčí na vrcholu. Cestou určitě nepřehlédnete majestátní borovici Pino di Monserrato, která je údajně stará několik set let. Výstup na vrchol není nijak náročný; ze začátku stoupáte jen po lesní pěšině, pouze v závěru vás čekají skalky, které mohou být při sestupu trochu nepříjemné.
Při návratu jsme se zastavili u Santuario della Madonna di Monserrato. Toto bývalé poutní místo nechal v roce 1606 postavit první španělský guvernér tehdejšího Porto Longone, José Ponce de León. Stavba je vklíněna mezi strmé oranžovo-hnědé skály a její architektura má připomínat slavný klášter Montserrat u Barcelony. Z kláštera samotného ale nemám vůbec žádnou fotku. Víc než historickým budovám jsem totiž věnoval pozornost stádu divokých koz, které se s naprostou suverenitou prohánělo po téměř kolmých skalách přímo nad námi.
Celý okruh od lodi byl dlouhý přes 11 km a trval nám čtyři hodiny. Podle hodinek jsme překonali převýšení 287 m.
5. den: Elba – Giglio
12. června 2024
Po nezbytných nákupech suvenýrů v Porto Azzurru startujeme motor a definitivně opouštíme Elbu. Na výjezdu potkáváme celou partu plachtařů na katamaránech, kteří nám ale po chvíli mizí v dáli a my nejkratším kurzem plujeme k ostrovu Giglio. Pokud by byl někomu jeho název povědomý, není to náhoda. Právě u tohoto ostrova v pátek 13. ledna 2012 najela výletní loď Costa Concordia na skalisko. V trupu vznikla obří trhlina a loď se převrátila na bok, kde naštěstí zůstala ležet na mělčině. Kdyby k nehodě došlo o pár metrů dál, skončil by kolos v hlubině.
Járu zaujal trajekt, který na noc kotvil v přístavišti se sympatickým názvem Giuseppe Rum. Jméno zakladatele místní lodní společnosti nám ihned připomnělo, že Neptunovi obětujeme pro zdar plavby žalostně málo, a tuto chybu jsme proto na místě napravili. Večer vyrážíme na obhlídku města.
Druhý den ráno se vydáváme na pěší túru z Giglio Porto do Giglio Castello, jedné ze tří osad na ostrově. Zpočátku kráčíme po asfaltce, ale asi po kilometru uhýbáme na starobylou stezku Mulattiera. Ta byla po staletí jedinou spojnicí mezi přístavem a středověkou vesnicí na vrcholu. Kdysi po ní putovali rolníci se svými osly naloženými úrodou, aby ji v přístavu směnili za dary moře. Při zdolávání dlážděné cesty se krajina mění každých pár metrů – olivové háje střídají panoramatické výhledy na poloostrov Argentario a italské pobřeží.
Giglio Castello se tyčí ve výšce 405 metrů nad mořem. Bylo postaveno jako útočiště před nájezdy z moře a uvnitř hradeb skrývá labyrint úzkých uliček a schodišť, které měly nepřítele zmást. Nejsmutnější kapitola historie se zde odehrála v červnu 1544, kdy na ostrov zaútočila osmanská flotila pod vedením piráta Chajruddína Barbarossy. Téměř celé obyvatelstvo (až 1 200 lidí) bylo tehdy odvlečeno do otroctví a ostrov zůstal liduprázdný, dokud sem rod Medici nevyslal nové osadníky.
Po návratu zvedáme kotvy a obeplouváme celý ostrov. Po krátkém koupání v jedné ze zátok vytahujeme plachty a nabíráme kurz Argentario. Do Porto Santo Stefano připlouváme hodně pozdě, takže musíme vzít zavděk kotvením bokem k molu. Vyžádalo si to hodně laborování s lany a fendry, aby se loď v přístavu ani nepohla, ale nakonec byl náš kapitán Pavel spokojený a mohli jsme jít spát
6. den: Giglio – Argentario
13. června 2024
Poloostrov Monte Argentario je v podstatě ostrov, který s toskánským pobřežím pojí tři úzké šíje, tzv. tomboli – severní Tombolo della Giannella, jižní Tombolo di Feniglia a prostřední umělá hráz, na které leží město Orbetello. Mezi těmito rameny se rozkládá mělká laguna, která je rájem plameňáků a vodního ptactva.
Městečko Porto Santo Stefano, kde jsme večer zakotvili, je kaskádovitě vystavěné na strmých svazích. Labyrintem uliček, které vedou od nábřeží nahoru do kopce, se přes úzké průchody a schody dostanete až k majestátní Španělské pevnosti (Fortezza Spagnola). Tato stavba ze 17. století připomíná éru, kdy oblast patřila pod španělskou správu jako tzv. Stát dei Presidi.
Ráno po probuzení nás čekalo překvapení. Místní si nás zřejmě tak oblíbili, že se rozhodli, že nás z Argentaria už dál nepustí. Získali jsme tak den navíc, abychom si celé městečko pořádně prohlédli. Navštívili jsme pevnost a zastavili se na trhu pro čerstvé ryby, které jsme si později na lodi ugrilovali k večeři. Při nákupu ovoce jsme se také dozvěděli, proč bylo u městského mola tak beznadějně plno. Právě se totiž jela regata a u mola jsme potkali posádku, která s neuvěřitelným zápalem leštila svou už tak nablýskanou historickou jachtu.
7. den: Argentario – Marina di Scarlino – Návrat domů
14. června 2024
Nastal den návratu. Pavel odjel brzy ráno taxíkem do Follonicy pro svůj mikrobus, zatímco my jsme balili věci a uklízeli loď. Přes menší komplikace se nám nakonec podařilo proniknout přes závoru a dostat se s autem až k zakotvené lodi, takže jsme nemuseli tahat veškerou bagáž přes celé přístaviště až na parkoviště.
Cestou jsme se ještě zastavili v Udine v nákupním centru pro poslední suvenýry a definitivně poslední originální italskou zmrzlinu. Teď už zbývala jenom dlouhá cesta zpět do Čech.
Toskánské ostrovy z paluby jachty 2024 – fotogalerie
