Když jsem před lety míjel na kole Bikepark Leogang, jako cykloturista, netušil jsem tenkrát, že se sem znovu po letech vrátím, ale na podstatně akčnější událost. Na Leogang DH World Cup 2023.
Den mi opět začal brzkým vstávání. Už brzo ráno bylo venku světlo jako ve dne, takže to nebylo tak hrozné. V zimě, kdy jezdíme do Rakouska na hory za sněhem, to bývá podstatně horší. V Linci je třeba si hlídat rychlost, protože průtah městem je obšancovaný radary a je dobré, preventivně udržovat stejnou rychlost jako místní. Podobné je to i okolo Salzburgu. Ten jsem ale brzy opustil a namířil si to zkratkou přes Německo na Bad Reichenhall. Trasu můžu jenom doporučit, protože je krásná panoramatická. Celou cestu se můžete kochat zelenými údolími a krásnými výhledy na Alpy. Jenom pozor, i tady mají radary.
Před cestou na Leogang DH World Cup 2023 jsem měl velké obavy, jak to bude s parkováním. Jestli nebudu muset nechat auto ve vedlejší obci a do Leogangu dojet kyvadlovou dopravou. Měl jsem ale štěstí, našel jsem volné místo na parkovišti pár set metrů od areálu. závodu. Od skupiny Čechů, které jsem potkal na parkovišti jsem si potvrdil, že jezdit blíž nemá cenu. Jinde už je plno.


Jelikož jsem byl bez akreditace a jenom jako návštěvník, vyměnil jsem u pokladny potvrzení o platbě za lístek na lanovku a vstupenku do návštěvnické zóny. Jen co jsem se trochu rozkoukal, vydal jsem se pěšky podél trasy k prvnímu spotu. K dropu na začátku lesní pasáže, kde jsem odfotil skoro celé semifinále ženské kategorie. Další zajímavá zastávka byla lesní pasáž. Že je to tady zajímavé se dalo poznat i podle množství diváků, kteří postávali okolo. Jednalo se o hodně prudký sešup přes kořeny a různé výmoly. Bohužel, bez akreditace jsem si o lepších záběrech mohl nechat jenom zdát.


Na finále žen jsem si počkal u wallridu. Jak jsou to tady velké hory, tak i ten wallride je pořádně velký. Bohužel zase kvůli chybějící akreditaci jsem mohl fotit pouze zezadu.
Na focení finále mužů jsem se přesunul zase o pár výškových metrů dál. Otevřel se mi výhled, kde jsem si teprve uvědomil, jaké je to tady veliké.
Celá trasa tady byla v obležení diváků. Dost jich postávalo i v klopenkách, kde jezdili návštěvníci bikeparku.


Abych neměl všechno úplně stejné, rozhodl jsem se zase vystoupat nějaké ty výškové metry a pomalu se přesunout ke startu. Čekaly mě další klopenky a téměř žádní diváci. Odměnou za namáhavý výstup ale byly krásné výhledy na Alpy. Závod se chýlil ke konci a bylo na čase řešit návrat dolů k cíli. Jestli sejít dolů pěšky, nebo vystoupat zbytek kopce a dolů sjet lanovkou. Jelikož se nerad vracím stejnou trasou, zvítězila varianta s vystoupáním k lanovce a návrat kabinkou zpět do údolí.


Závodníci byli rychlejší než lanovka, takže jsem prošvihnul vyhlášení vítězů a závěrečnou spršku sektem. Jelikož se mi ještě nechtělo odjíždět domů, procházel jsem se po areálu, s tím že třeba ještě bude něco zajímavého. Podle řady stolů, u které se začala tvořit fronta bylo jasné, že ještě něco bude. A byla autogramiáda. Závodníci byli naprosto v pohodě. Fotili se, podepisovali se, plácali si se svými fanoušky. Nikdo se nemračil a nikdo neprudil.






Moc se mi odsud nechce, ale jsem tady jenom na otočku, takže je nejvyšší čas k návratu domů. Pro příští rok budu muset nějak pořešit tu akreditaci. Bez ní se nedostanu na ty nejzajímavější místa a ani dost blízko k závodníkům, jak jsem třeba zvyklý z českých pohárů.